Pokud se zeptáte prakticky kteréhokoliv psychologa, tak vám řekne, že koníčky jsou v naprosté většině dobrá věc. Mnozí je dokonce považují za nezbytné pro uchování duševního zdraví v dnešní stresující době. Jak tomu však ale bývá, i zde jsou dvě strany mince. Nelze pominout, že někteří lidé se ve svých koníčcích doslova ztratí.

V tomto kontextu to znamená, že jim věnují přednost přede vším ostatním, a to nejen co se týče zaměstnání, ale dokonce i rodiny. Zanedbávají své pracovní i rodinné povinnosti, které buď plní jen v té nejmenší možné míře, nebo dokonce vůbec, a namísto toho se věnují svým zálibám. A pravdou je, že všichni známe někoho, koho se to ve větší či menší míře týká.

Problém je zde i v tom, že na svůj koníček často vydávají spoustu peněz. Mnohdy mnohem více, než si mohou vzhledem k problémům v zaměstnání dovolit. To jim však nebrání se ospravedlňovat a sami sobě říkat, proč byl vlastně tento výdaj nezbytný. Asi není třeba říkat, že toto není cesta k duševnímu zdraví, nýbrž cesta do pekel. Proč se na ni ale čím dál víc lidí vydává?

Tím hlavním důvodem je únik před problémy všedního světa, které nechceme nebo dokonce nemůžeme vyřešit. A ačkoliv jistě není na škodu na ně čas od času na chvíli zapomenout (naopak, je to dokonce prospěšné), vyložená ignorace nám rozhodně neprospívá. Naopak, obvykle platí, že čím déle odkládáme jejich řešení, tím horší jsou pak následky.

Ovšem nemusí to být jen problémy, před kterými utíkáme. Pro někoho je jeho současný život zkrátka a dobře příliš stresující, než aby jej dokázal zvládat více než v malých dávkách. Proto utíká tam, kde se cítí klidný a v bezpečí. Pro takového člověka je tento únik v podstatě jediné řešení, zvláště pokud nemůže svou situaci řešit. Tyto lidi bychom pak neměli odsuzovat. Naopak, je mnohem lepší nabídnout jim pomoc. To je totiž často jediná cesta, jak se mohou z toho začarovaného kruhu dostat.